V posledním KWS jsme se věnovali stavu ruské ultrapravice. Jak ale vypadá tamní anarchistické hnutí? I o něm získáváme informace jen tehdy, jsou-li natolik závažné, aby získaly „mezinárodní“ pozornost. Jaká je ale každodennost hnutí? Jak anarchisté působí, jaké aktivity vyvíjejí a jakým problémům čelí?

Dítě tleská, pes štěká, inženýr kroutí hlavou a radikál by chtěl něco jiného. Názor si ale udělali všichni. Je to provokace a škála přijetí jde od hrůza až po OK. Růžové kolo. Prahu dobylo v počtu třiceti kusů, provincie čeká, až dorazí posel a přinese trend. A přece to není o tom, co ti někdo ukáže, ale co sám uděláš.

Možná jste zaznamenali, že v USA v současnosti probíhá hon na anarchistické a politicky kritické akademiky. To je i případ Davida Graebera, profesora antropologie, který vyučoval na univerzitě Yale. Protože spolupracuje s Direct Action Network a People’s Global Action a otevřeně se hlásí k anarchismu, jehož principy se pokoušel aplikovat i do akademické praxe, nebyla mu již prodloužena pracovní smlouva na této prestižní univerzitě.

Se jménem Vladimír518 se musel setkat každý, kdo aspoň letmo zavadil o městkou hiphopovou a graffiti kulturu. Ve třinácti se začal se sprejem v ruce seznamovat se zdmi Prahy a rapovat s PSH. Před měsícem pokřtil obrazovou knihu 2666 Praha Odyssey, která městu nedává vydechnout a graffiti vidí na každém rohu. Založil label BiggBoss se sloganem „každý člověk je synem svého díla“ a připravuje publikaci o metru. O městě přemýšlí jako o organismu a jde mu hlavně o to, aby se věci hnuly dopředu.

Všichni známe ty satelitní čtvrti rodinných domků, které se na okrajích velkých měst rozrůstají jako houby po dešti. Během několika let se tak pronikavě změnila tvář nejedné dříve poklidné vesnice kdesi za Prahou… Říká se tomu suburbanizace. Není to sice jev nový, ovšem v poslední době zaznamenává bouřlivý rozvoj. Bydlení za městem je lákavé. Poměrně levné pozemky, zdánlivě snadná dostupnost hypoték kontrastující se stále dražším bydlením uvnitř velkých měst, touha lidí bydlet v přírodě daleko od městského ruchu, snaha mít vlastní dům, ale také snaha obecních zastupitelstev nalákat do obcí více obyvatel kvůli daňové výnosnosti.

Městská hromadná doprava je, ať se nám to líbí nebo ne, důležitou součástí moderního města. Zajišťuje dopravní obslužnost podle potřeb obyvatel města nebo regionu, šetří životní prostředí a kromě toho je výrazným městotvorným prvkem. Zkuste však před nějakým konzervativním politikem vyslovit tu nehoráznou myšlenku, že městská hromadná doprava by měla být dostupná zdarma! Přestože to jaksi není činnost primárně zaměřená na zisk, dotyčný si patrně o vás nic pěkného myslet nebude. Dozvíte se, že se přece jedná „o formu podnikání“, že to „není možné, neboť za každou službu je nutné zaplatit“.

Nakladatelství Mladá fronta vydalo v tomto roce knihu, kterou si jistě do své knihovny nezařadí Václav Klaus ani jiný odpůrce myšlenky globálního oteplování. Práce pochází z pera Vincenta Barrose, klimatologa, jenž působí na Fakultě exaktních a přírodních věd Univerzity Buenos Aires.

Skupinka polonahých tanečníků a nápaditě oblečených tanečnic se pohybuje do rytmu tekna. Další dali přednost jinému djovi u další stage, a ještě jiní popíjejí u baru, sledují tanečníky a jen tak jednou nohou podupávají do rytmu. Celkem asi stovka lidí si užívá páteční večer – ne ovšem v některé západní zemi nebo v pražském Crossu, ale v klubu v běloruském hlavním městě Minsk. Když přijde řeč na hlavu státu, vyjadřují se globalizovaně: „fuck him“. Nepatří ale k žádné politické straně, jsou to prostě mladí (velmi často náctiletí) lidé, kteří chtějí žít svůj život po svém. Moc dlouho ale pařit nebudou – zítra je čeká pracovní, respektive školní sobota.

S rozšířením internetu roste i šance běžných uživatelů zanechat v mediálním světě svou stopu. Nejschůdnější cestu nabízí blog. Je to malé osobní médium, které funguje jako veřejný online deník. Zde můžete publikovat cokoli, co se vám v hlavě a počítači urodí. Ačkoli bychom neměli podléhat přílišnému technologickému optimismu, je spousta důvodů, proč jsou blogy skvělým nástrojem pro zpochybňování mainstreamových médií a jejich monopolu na výklad světa.

Tak aby bylo jasno: Když jsme byli obtěžováni „dočasnou“ přítomností zahraničních vojsk, znamenalo to i skutečnost, že k nám vedle sovětské armády instalovali raketové systémy mířící na údajné nepřátele míru ze Západu. Teď víme, že to byly rakety zlé. Proto bychom měli vítat, že by u nás měly být umístěny rakety druhé strany, tedy ty hodné.

Letos nás média krom mnohého jiného obdařila i oslavami sedmdesátých narozenin Václava Havla. Příběhů bylo na rozdávání – podle osobní nátury jsme se mohli pokochat Havlem spisovatelem, Havlem politikem, Havlem disidentem, Havlem prezidentem, Havlem svůdcem žen, Havlem vzorným manželem. Silnější povahy měly na výběr mezi Havlem mírotvůrcem a Havlem stoupencem válek.

Pocházejí z Petrohradu, hrají hardcore a jmenují se Distress. V Česku vstoupili do povědomí především kvůli smrti jejich baskytaristy Timura Kačaravy, kterého loni zavraždili neonacisté. V létě si zahráli také v Praze. Jejich koncert jsem nevyužila pouze k tomu, abych se seznámila s jejich muzikou, ale i k rozhovoru, který si právě teď můžete přečíst.

Nezisková organizace Iuridicum Remedium pomocí soutěže Big Brother Awards (ceny pro Velkého Bratra) upozorňuje na firmy, země a úřady, které narušují naše soukromí a chtějí vědět příliš mnoho. Stejně tak se snaží poukazovat na rizika vyplývající z různých technologických novinek, které jsou často prezentovány pouze jako prostředky pro vylepšení našich životů a zvyšování bezpečí.

Mé poznámky mají zdůraznit extrémní význam vnímání anarchismu v měnících se společenských kontextech naší éry – ne jako zkostnatělé doktríny, která patří té či oné řadě evropských myslitelů a hodnotné stejně tak, jako mohly být v různých dobách a místech hodnotné jejich názory. Dnes, víc než kdy jindy, závisí životaschopnost anarchismu v Americe na jeho schopnosti mluvit přímo – jazykem amerického lidu a o jeho aktuálních problémech – spíše než křísit myšlenky, výrazy, hesla a nudný jazyk patřící do minulých období.

V červnu vyšlo třinácté číslo hudebního freezinu MYA, které tentokrát přineslo pár změn. Za prvé, obálka je plnobarevná na křídovém papíře. Její vnitřní strana je koncipována jako plakát propagující Good Night White Pride (DIY kampaň proti ultrapravici).

Na počátku byla tlupa, nikoli impérium. Osamělé vory sběračských a loveckých skupin křižovaly krajinu dlouho předtím, než vznikl Řím. Metafora jedné lodi je jako kouzelný recept. Ukazuje, jak s pomocí představy, že neplujeme každý sám, ale všichni spolu, stmelovat odlišné vory a budovat impéria. Je ale představa společné plavby, společných vítězství a společné zkázy udržitelná?