Anarchosyndikalismus
Když anarchisté do odborů vstoupili a byli schopni svými myšlenkami inspirovat řádově statisícové odborové organizace (ve Francii, Argentině, Španělsku, Itálii a Německu), došli k závěru, že mohou sehrát hned dvojí roli. První z nich bylo vymáhat na státu a kapitalistech zlepšení životních podmínek pracujících teď a tady. Smysl ovšem nemělo jen to, co odbory byly schopné vybojovat, ale i sám fakt, že si to nevyprosily, ale vybojovaly – a rovněž boj a bojovné zkušenosti samotné. Pracující se tak učili brát iniciativu do svých rukou, nespoléhat na vládce či dobrou vůli kapitalistů a bránit své nejrůznější zájmy, nejen hospodářské, ale někdy také politické (generální stávky měly např. bránit válkám). Úspěchy v bojích pak měly inspirovat i další dělníky, aby se přidali k odborům – cílem bylo, slovy jednoho z teoretiků první vlny anarchistů v radikálních odborech ve Francii Émila Pougeta, „seskupení dělníků do jednoho homogenního bloku, autonomní zorganizování dělnické třídy do celku působícího na ekonomické půdě“.
Druhou rolí anarchisty inspirovaných radikálních odborů měla být sebeorganizace pracujících se zřetelem k budoucnosti. Anarchosyndikalistické odbory se měly stát základem pro uspořádání výroby i spotřeby v porevoluční společnosti, právě v nich si měli jejich členové osvojovat návyky, znalosti a dovednosti potřebné pro fungování samosprávy. Anarchistické odbory měly rovněž představovat školu solidárních a spolupracovnických vztahů a v tomto smyslu zárodek budoucí společnosti.
Jestliže politické strany podle čelného představitele anarchosyndikalismu meziválečného období Rudolfa Rockera nemohly zásadně změnit uspořádání společnosti, pouze „dobýt politickou moc“, čekal socialistické politické strany trapný osud: „Politická moc, již chtěly zdolat, postupně zdolávala jejich socialismus, až z něj už nezbylo nic kromě jména.“ Odbory oproti tomu měly být adekvátní formou organizace pracujících. Právě v nich si mohli pracující přímými bojovnými aktivitami vybojovat splnění svých požadavků, aniž by se špinili účastí na buržoazní politice.
Právě anarchisty inspirované odbory, pro něž se postupně vžil název anarchosyndikalismus, získaly největší masové rozšíření ze všech anarchistických proudů. Anarchisty ovšem čekaly dva problémy. Jejich vliv v odborech byl nestálý a velkou část pracujících přilákala do anarchosyndikalistických organizací spíše jejich bojovnost nebo úspěchy než sounáležitost s anarchistickými myšlenkami. To se projevovalo tím, že odbory často ztrácely svůj anarchistický charakter nebo se stávaly arénami bojů o vliv těch kterých politických myšlenek. A navíc největší anarchosyndikalistické organizace byly rozdrceny pravicovými diktaturami v Itálii, Argentině, Německu a po tříletém boji, v němž anarchisté sehráli významnou roli, i ve Španělsku. Namísto některého ze společenských projektů zastávaných anarchisty čekalo pracující v pravicových diktaturách hodně biče a málo cukru – a naopak hodně cukru a relativně málo biče v sociálních státech západní Evropy po druhé světové válce. Tam relativně vysoká životní úroveň a společenský kompromis rovněž vedly k malé síle radikálních odborů. Jedinou výjimkou zůstalo Švédsko, kde ovšem místní anarchosyndikalisté slevili z mnoha původních anarchistických myšlenek a stali se spíš radikálním křídlem tamní levice.
* * *
Jestliže anarchosyndikalismus měl významné úspěchy, vyvolal zároveň kritický ohlas. Podle Errika Malatesty, který měl se stoupenci anarchistického odborářství zásadní diskusi na mezinárodním anarchistickém kongresu v Amsterodamu 1907, byly i odbory institucí, která zapadá do fungování kapitalistické společnosti – a čím více ji přesahuje, vymyká se z ní a je revoluční, tím hůře může plnit svou původní odborovou funkci a naopak. Nelze si představit opravdu anarchistické odbory: Buď to nebudou skutečné obory, nebo ve skutečnosti nebudou anarchistické.
Podobnou kritiku formuloval ve dvacátých letech 20. století japonský anarchokomunista Hatta Shúzó. Ten upozornil na to, že odborové svazy odvozují svou strukturu od kapitalistické výroby, a tak by v případě svého vítězství v zásadě jen zreprodukovaly odcizení, znevolnění a nerovnosti pokročilého průmyslového kapitalismu, byť zdánlivě bez kapitalistů a státu (potřeby takové společnosti by ale pravděpodobně vedly k vytvoření něčeho podobného, byť třeba pod jiným jménem).
Dalším, již zmíněným problémem bylo, že dané odbory často nebyly anarchistické a anarchisté je pouze ovlivňovali. Stáli tak před dvěma úskalími: jak se na jedné straně vyhnout tomu, že odbory ztratí svou revoluční a antiautoritářskou perspektivu, nebo v nich eventuálně převládnou stoupenci jiného politického proudu, a na druhé straně tomu, že se anarchisté sami stanou autoritářským předvojem, a tedy de facto přestanou být anarchisty.
Dalším problémem bylo to, že odbory vycházející z dělnických bojů měly někdy jen málo pochopení pro jiné než hospodářské zápasy a projevoval se u nich sklon pokládat ostatní formy sociálního útlaku a znevolnění člověka za druhotné. Takový přístup byl mnoha anarchisty shledán zcela nedostatečným, jak to zformuloval ekoanarchista Murray Bookchin: „Ve skutečnosti jsou dělníci vždycky více než pouze proletáři. Bez ohledu na to, jak moc se jich dotýkají témata spojená s továrnou, jsou rovněž rodiči, kteří se starají o budoucnost svých dětí, muži a ženami, kteří usilují o důstojnost, autonomii a růst jako lidské bytosti, sousedy, kteří se zajímají o svou komunitu, a citlivými lidmi, kteří se zabývají sociální spravedlností, občanskými právy a svobodou. Dnes můžeme k těmto velmi neekonomickým tématům dodat, že mají všechny důvody starat se o ekologické problémy, práva menšin a žen, svou vlastní ztrátu politické a sociální moci a o růst centralizovaného státu – problémy, které se netýkají konkrétní třídy a nelze je řešit uvnitř továrny.“
Poslat nový komentář