Pro některé anarchistky byl anarchismus vždy čímsi nedokončeným a snad i trochu podezřelým. Navzdory všem úlitbám vůči rovnosti mužů a žen se většina výrazných osobností anarchismu rekrutovala – zvláště výrazně v jeho počátcích – z řad mužů. Ženy přitahované myšlenkami úplné svobody a všeobecné rovnosti tak mohly nabýt dojem, že se s nimi jaksi nepočítá, že nejsou zohledněny specifické formy útlaku, jež na ně doléhají, a že onen kýžený osvobozený člověk je předjímán bez zřetele na ně, že se bezděky počítá s tím, že to je především muž. Přitažlivé pro ně tedy byly myšlenky ženské emancipace a hodlaly je spojit s anarchistickým poselstvím – zároveň je chtěly oprostit od kompromisnictví se starou patriarchální společností a od přizpůsobování se autoritářským a kapitalistickým institucím i mužským vzorům.

Na sklonku 19. století nalezneme již mezi anarchisty několik výrazných ženských myslitelských osobností. Nejvýraznější mezi nimi byla Emma Goldman. Ta se hlásila k anarchismu jako protestu proti útlaku a autoritě, aby však byl takový protest úplný, musel zahrnovat i emancipaci žen. Tu přitom nešlo oddělovat od celkového boje za osvobození od různých podob panství a zahrnovat jako dílčí úpravu do stávajícího uspořádání společnosti. Ne snad kvůli ideologické předpojatosti, ale prostě proto, že emancipace žen v mezích stávajícího systému by byla podle Goldman pramálo účinná a v posledku i škodlivá. Nejen, že by se tak ženy vybavily nedostatečnými prostředky jako volební právo, které v minulosti nepomohly emancipaci jiných skupin utlačovaných (např. dělníků). Navíc by se musely přizpůsobovat rolím v rámci tohoto systému – vzdát se svého ženství kvůli úsilí o úspěch v rámci pravidel hry vymezených muži.

Právě to se podle Goldman stalo mnoha feministkám hlavního proudu. Jejich ignorování jiných sociálních problémů než těch, které se výlučně dotýkají žen, vedlo k tomu, že nejsou schopny adekvátně uchopit ani útlak dotýkající se všech žen a že řeší ve skutečnosti často pouze dílčí problémy buržoazních žen. „Tragédií ženské emancipace“ bylo podle Goldman to, že neosvobodila ženy od nadvlády mužských hodnot, naopak vedla k jejich zvnitřnění a k tomu, že se ženy chtějí mužům připodobnit. Nejenže při tom vůči nim mají nerovné podmínky (nikdy nebudou tak „mužské“ či „mužné“ jako muži, nikdy se dostatečně „nevzmuží“ a „nepochlapí“), ale navíc je to zbavuje možnosti skutečné emancipace.

Ta měla spočívat v samostatnosti, vlastním sebevědomí, duchovní nezávislosti i ve svobodném rozhodování o vlastním těle (s čímž souvisela propagace moderní kultury, volné lásky i kontroly porodnosti). Ženy se neměly stydět za své ženství a vzdávat se ho jen aby se „vyrovnaly“ mužům. Naopak, měly rozvíjet svou specifickou citlivost a své odlišné vlastnosti a zároveň tím napomáhat k překonání světa, který utlačuje ženy právě tak jako muže. Tedy namísto rezignace na svou odlišnost a konkurence s muži rozvoj vlastních specifických tužeb a vlastností a zároveň spolupráce a vzájemná sounáležitost s muži.

V českém prostředí formulovala velmi radikální feministickou pozici zapojenou do anarchistického rámce Luisa Landová-Štychová v posledních letech před první světovou válkou. Vystoupila mimo jiné s kritikou manželství a mateřství i jejich základu – lásky. Manželství a mateřství podle ní představují především nároky na ženu, a to nároky v podstatě majetnické. Muž si v nich přivlastňuje ženu, a ta je bez možnosti obrany zapletena do sítě norem, konvencí a povinností, které ji fakticky zotročí. Láska, navzdory své zdánlivé ryzosti, čistotě a nesobeckosti ve skutečnosti představuje zárodek tohoto přivlastnění a strašně snadno se zvrtne v nátlak a vydírání prostřednictvím citů, ve zneužívání druhého (v pojetí Landové-Štychové především ženy) a v manipulaci s ním. A tak, zatímco Goldman chtěla lásku osvobodit, pro Landovou-Štychovou platilo, že „láska není ničím více, než útokem na osobní svobodu a lidskost samu.“

Spojení anarchismu s feminismem v díle Emmy Goldman ale našlo svůj ohlas i v zemích mimo západní tradici, tam, kde se ženy potýkaly s ještě intenzivnějšími podobami patriarchálního útlaku, jmenovitě na počátku 20. století v Číně. Tamní anarchistky zápolily s konfuciánskou tradicí a rigidními normami týkajícími se postavení žen, rodiny a sexuálního chování. Upozorňovaly na provázání útlaku žen s celým společenským systémem, v němž hraje naprosto klíčovou roli. Proto také, jak napsala čínská anarchistka He Zhen, je třeba, aby společenské změny „začaly osvobozením žen“.

Základem genderových rozdílů nebyla podle čínských anarchistů přirozenost, ale moc. He Zhen zejména upozorňovala na to, že právě mužům byla přisouzena role vojáků – a jejich válečnictví v poli bylo předzvěstí panského přístupu doma, ideál hrdiny základem domnělé mužské nadřazenosti a dobývání cizího území předobrazem „dobývání“ žen a polygamie. Právě válčení vybavilo muže mocí pro panování ženám. Proto je jednou z aktivit, které jsou třeba pro dosažení rovnosti, i antimilitarismus.

Jestliže muži v minulosti ponížili ženy a udělali z nich své „hračky“ a „nástroje“, jestliže si je přivlastnili jako své „soukromé vlastnictví“, je třeba, aby se nyní ženy snažily o rovnoprávnost. Nemohou ji čekat darem od mužů, naopak, na mužské snahy „osvobodit“ a „zrovnoprávnit“ ženy by se měly dívat spíše s podezřením, neboť pravděpodobným výsledkem bude „falešná svoboda a falešná rovnost“ podle západního vzoru, ustavená tak, aby zase nejlépe vyhovovala mužům. Je třeba „ženská revoluce“; práva žen by měla být „vybojována ženami, ne darována muži“, protože to by znamenalo pokračování a potvrzení závislosti žen na mužích. Právě tak nemá cenu bojovat za volební právo, to jenom rozšíří řady utlačovatelů o další specifickou kastu – „elitní ženy“. Namísto toho je třeba podporovat u žen samostatnost a emancipovanost v různých oblastech, včetně „sexuální revoluce“, o níž mluvil anarchista Liu Shipei. He Zhen ale upozorňovala, že sexuální osvobození a volná láska nemá vést k promiskuitě či dokonce různým podobám prostituce. Jejím ideálem byla vzájemná láska dvou partnerů vyrůstající z jejich svobody; naopak „nemorální“ chování spojované někdy s volnou láskou bylo podle ní důsledkem dusivých norem a sexuálních a ekonomických tlaků staré společnosti.

Ve zhruba stejné době vystupovala v Japonsku spisovatelka a anarchistka Itó Noe, která spojovala goldmanovský anarchistický feminismus se stirnerovským individualismem. Ženy měly odmítnout roli „strojů“ na výrobu dětí právě tak jako jakékoli vnější tlaky a předsudky, které z nich snaží udělat něco jiného, než jsou. Měly být samy sebou a rozvíjet se svobodně ve volných vztazích, které se budou odlišovat od tradičního manželství tím, že budou spojovat lásku s filozofickým porozuměním, politickou sounáležitostí a citem přátelské sympatie.

Nový výraz a tentokrát i organizované vyjádření našlo úsilí anarchistek o sebeosvobození ve třicátých letech 20. století ve Španělsku. Tamní silné libertariánské hnutí si ve svých vzdělávacích, kulturních a dalších sociálních institucích a uskupeních vychovalo mladou generaci anarchistek, které ovšem antiautoritářským způsobem analyzovaly svou vlastní roli v anarchistickém hnutí. Proto také odmítly názory, které o ženské emancipaci zveřejnil tajemník CNT Marián Vázquez. Ten přirovnával vztah mezi muži a ženami a nespravedlivá privilegia, které v nich muži mají, ke vztahům mezi dělníky a kapitalisty. Je pak prý „pouze lidské“, že se muži svých privilegií nevzdají a je třeba, aby ženy za svá práva bojovaly samy. Stejně jako „osvobození pracujících musí být záležitostí samotných pracujících“, i „emancipace žen musí být dílem samotných žen!“ Patrně to podle něj ale bude možné až v anarchistickém komunismu, který jim pro tento boj dá prostředky. Některé španělské anarchistky mu odpověděly, že tohle je slibování holuba na střeše namísto předání vrabce z (vaší) hrsti. „Předtím, než budete moci změnit společnost, měli byste raději změnit svůj domov.“ Vykládáte nám o anarchistické společnosti, my se ale chceme přiblížit svobodě teď a tady, chceme, aby vztahy v našem hnutí byly skutečným předobrazem takové společnosti, po níž toužíme. Jestliže tato společnost je dost možná hudbou budoucnosti, chovat se k sobě svobodně a rovnostářsky můžeme už teď – a také bychom měli, když si říkáme anarchisté. Těmi jste přeci právě proto, že odmítáte jakýkoli útlak z principu, nejen tehdy, když je pro vás nevýhodný, nebo ne? A taky je přece nesmysl srovnávat vztahy muže a ženy se vztahem dělníka a kapitalisty. Dělník a kapitalista se nepotřebují a naším cílem je přeci svět, v němž lidé nebudou působit v roli kapitalistů. Muž a žena se vzájemně potřebují – a má snad vaše analogie znamenat, že chcete zrušit sami sebe jako muže?

I v reakci na tuto diskusi se ženy rozhodly k sebeorganizaci. I když se distancovaly od oficiálního feminismu (o němž ostatně neměly zrovna nejpřesnější představu), vytvořily si svou nezávislou skupinu Mujeres Libres, jejímž smyslem bylo podporovat anarchistické úsilí v boji s frankismem a zároveň se v něm věnovat sociální práci a pozvedání sebevědomí a emancipovanosti žen. „Nebojovaly jsme proti mužům. Nechtěly jsme nahradit maskulinní hierarchii feministickou. Je nezbytné pracovat a bojovat společně, protože pokud tak nebudeme jednat, nikdy nedosáhneme sociální revoluce. My jsme však potřebovaly vlastní organizaci, abychom bojovaly i samy za sebe.“

Znovu se spojení anarchismu a feminismu objevilo v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století, kdy se také výslovně začíná používat označení anarchofeminismus. Anarchismus se tu ovšem spojuje s jinou podobou feminismu, než jakou na přelomu 19. a 20. století Emma Goldman kritizovala. Poněkud schématicky řečeno: První vlna feminismu požadovala rovnocenné zahrnutí žen do stávajícího světa a rovný podíl žen na jeho rolích, a ženská specifika pokládala spíše za překážku. Druhá vlna feminismu naopak upozorňovala, že takový přístup znamená výzvu, aby se žena přizpůsobovala muži utvářenému světu a hladce vklouzla do rolí, dosud „šitých na tělo“ mužům. Bylo třeba se od tohoto přístupu odklonit a ne už přizpůsobovat ženy stávajícímu světu, ale naopak přizpůsobit tento svět dosud ovládaný muži potřebám a tužbám žen. Ženy rovněž neměly budovat hnutí k obrazu dosavadních politických stran a zájmových organizací, ale namísto toho vytvářet malé volné skupiny, zaměřené nejen na působení navenek, ale právě tak i pozvedání sebevědomí svých členek.

Anarchisté nemohli v tomto proudu nevidět souvislost se svými myšlenkami. Jak upozorňovaly autorky jako Peggy Kornegger či Carol Ehrlich, anarchismus má podobnou představu o smyslu a podobě sebeorganizace lidí. Navíc jeho celková kritika útlaku může poskytnout feminismu druhé vlny smysluplný rámec, který bude mnohem více konvenovat jeho kritice (než např. marxismus se svým jednostranným důrazem na ekonomiku) a který zároveň předejde ustrnutí feminismu druhé vlny na jednom tématu.

Zároveň byly impulzy z feminismu druhé vlny užitečné pro nové definování anarchismu. Už žádné sklony k „patriarchálnímu poloanarchismu“, žádnou toleranci vůči dominanci mužů. Anarchistické požadavky svobody a rovnosti se nemohou zastavit u kritiky politické a ekonomické nadvlády, je třeba, aby se jimi prodchly i naše každodenní životy v duchu hesla „osobní je politické“. Vedle státu a kapitalismu je patriarchát další nepřirozenou mocenskou autoritou, stejně utlačivou a stejně nepřijatelnou. Kromě nerovnosti v politické moci a v ekonomickém postavení je třeba zohledňovat rozdíly v genderu – tedy v kulturně-sociálních rolích, vykonstruovaných a reprodukovaných patriarchální společností. Bez toho nebude anarchistická kritika nikdy úplná.

Anarchofeministické aktivity kladou důraz nejen na cíl, ale ve stejné míře také na prostředek, nejen na aktivitu, ale právě tak na způsob organizace, smyslem jejich skupin není jen působení navenek, ale také povzbuzování sebevědomí a radost z tvořivé činnosti u vlastních členek a členů. Některé anarchofeministické kolektivy, jako česká Anarchofeministická skupina, také problematizují pohled na patriarchát jako pouze na útlak žen muži. I mužům jsou v patriarchálním systému přisuzovány role, které mnohým mužským jedincům nevyhovují a jež znehodnocují jejich osobitost. I proto by bylo zásadní chybou vnímat anarchofeministické aktivity jako boj žen proti mužům – právě naopak, má se jednat o společné úsilí žen a mužů zacílené k osvobození jejich životů od nepřirozených vzorců a rolí, od forem útlaku, které se projevují v jejich každodennosti už od prvotních podob výchovy a socializace a jež nelze vyvrátit politickou či ekonomickou revolucí, ale mnohem spíše celkovou reflexí a svobodomyslným utvářením svých životů, jakousi „revolucí všedního dne“.

* * *

Anarchofeminismus byl vesměs přijímán pozitivně, někdy ovšem ne zcela s pochopením. Drtivá většina anarchistického hnutí sice jasně odmítla patriarchální názory spojené se sklony k misogynii, jaké se projevovaly u Pierre-Josepha Proudhona, na druhé straně však mnozí z nich měli tendenci odsouvat osvobození žen až do období po vítězné revoluci. Anarchofeministické aktivity pak někdy byly vnímány jako něco, co odvádí od revolučního boje, rozptyluje pozornost napřenou ke kapitalismu a státu a zasahuje svou kritikou anarchistické bojovníky namísto toho, aby je posilovaly a povzbuzovaly. Někdy bylo zase kritizováno oddělování anarchofeministických aktivit od celkově anarchistických, které mohlo podle svých kritiků oslabovat artikulaci tohoto důležitého tématu v anarchistickém hnutí. Většina anarchistického hnutí ale oceňuje anarchofeministický příspěvek libertariánským aktivitám.

Pochybnosti někdy vyvolává také určitý druh politizace každodennosti v duchu hesla „osobní je politické“. Jestliže podle anarchistů je třeba tématizovat projevy útlaku kdekoli se objeví, obavy vyvolává, zda sama tématizace a politizace osobních věcí nemůže být utlačivá, zda nemůže být hrozbou pro intimitu a autenticitu lidských prožitků a zkušeností a zda nepředstavuje možný zdroj zneuznání osobních voleb každého jedince.