Svoboda člověka je vždy svobodou konkrétního lidského jedince. Proto je jen logické, že anarchismus klade důraz na individuum a usiluje o jeho maximální nezávislost v rovině politické, ekonomické i kulturní. Některé proudy v anarchismu pak právě naprosté osvobození každého jedince pokládaly za hlavní a vlastně i jediný základ svého politického přesvědčení. Tak jako existují rozdíly mezi lidskými jedinci, mezi jednotlivými myslitelskými osobnostmi, existují ovšem rozdíly i v rámci anarchistického individualismu.

Na tradici anglického radikalismu a zčásti také na myšlenky Johna Locka (zbavené ovšem jejich náboženského základu) a francouzského osvícenství navázal na sklonku 18. století William Godwin. V jeho pojetí stáli svobodní a v jádru dobří jednotlivci přístupní racionálním argumentům proti státu a mocenským strukturám, které je nejen utlačují, ale také kazí. Východiskem ke změně je proto vzdělávání a osvěta směřující k pozvolné změně společnosti. K ní dojde tak, že stále větší počet rozumných jedinců pochopí škodlivost stávajících poměrů a začne se sdružovat vedle státu a mimo něj. Ignorováním státu postupně dosáhnou jeho odstranění. Racionálně myslící a vzdělaní jednotlivci pak budou schopni spravovat společnost bez donucování nebo pouze s jeho nezbytným minimem (jako ochranou proti zločincům) a podle principů spravedlnosti, která povede k ekonomické vzájemnosti. Sebeovládání každého jedince by bylo doplňkem a předpokladem společenské samosprávy.

Zcela jiný individualismus nalezneme u německého mladohegelovského filozofa Maxe Stirnera v půli čtyřicátých let 19. století. Jestliže godwinovská představa společnosti rozumných jedinců předpokládá stejně jako jiné koncepce společnosti určitý společný jmenovatel, který existuje pro všechny lidi (v tomto případě rozumný člověk), hodlá se Stirner takovému společnému jmenovateli vzepřít. – Kdo je to ten „člověk“? A kde se vyskytuje? A kdo je arbitrem toho, co je „lidské“ a co už ne? – zněla by stirnerovská otázka, položená pohříchu jako řečnická, neboť hned následuje: – Neznám „člověka“, znám jen sebe a jiné jedince, kteří se ode mne odlišují. Zato mi je pěkně podezřelý každý, kdo o člověku mluví. Proč mě chce zbavit mé jedinečnosti a přisoudit mi jakési obecné atributy ‚člověčenství‘, pokud ne proto, aby mě opanoval, ovládal mě a zneužíval pro své účely? – Stirnerův individualismus odmítal jakoukoli abstrakci stojící nad lidským jedincem. Idealistické a obecné řeči o lidské přirozenosti a lidství mu byly jen snahou natáhnout reálně existující, jedinečné a neopakovatelné jedince na Prokrustovo lože obecného schématu, zbavit je jejich výlučnosti a nezávislosti a udělat z nich podřízené otroky.

Jestliže Stirner byl schopen s nesmírnou pronikavostí rozeznat utlačivé a nivelizující tendence v různých společenských institucích i myšlenkových směrech založených na univerzalizaci určitých dílčích vlastností a jejich přisouzení vykonstruovanému „člověku“, který má sloužit jako forma pro tvarování skutečných lidí, jeho odpovědí byl druhý extrém. Proti chiméře obecného a morálního lidství totiž postavil absolutní nezávislost jedince jako jedinečného. Tam, kde svrhl starou utlačivou morálku, nenastolil na její místo nic než právo silnějšího: mám právo na vše, čeho se mohu zmocnit. Tam, kde popřel staré utlačující právo, otevřel takto dveře pro bezpráví, ba ano, uvítal je jako projev svobody. Tam, kde zbořil starou utlačující společnost, představil obraz světa samostatných jedinců, který ovšem korigoval svou představou o „spolku egoistů“ – volném sdružení, do něhož se jednotlivá individua seskupují jen pokud a dokud je to pro ně užitečné. Tento koncept volných skupin si stejně jako Stirnerova individualistická kritika našly značný ohlas v anarchistickém myšlení. Jeho představy o tom, „co je vlastní“ jedinci a „co mu náleží“¹, se však pro většinu anarchistů staly spíše než sny nočními můrami a antitezemi jejich představ o tom, jak by společnost bez nadvlády měla vypadat. Anarchismus si uchoval důraz na silného jednotlivce, ale nikoli v podobě asociálního „práva silnějšího“ a sebeprosazování oproti slabším, ale naopak v podpoře silných individualit u všech lidí, v pozvedání sebevědomí každého (zde lze nalézt styčné rysy s koncepcí „empowerment“ u některých feministických skupin).

Jiný individualistický přístup nalezneme u některých amerických myslitelů 19. století, kteří vycházeli z individualistické tradice americké revoluce a usilovali o dosažení společnosti skutečně svobodných jedinců. Podobně jako ve čtyřicátých letech 19. století ve Francii Pierre-Joseph Proudhon narazili na bariéru v podobě soukromého vlastnictví, které vytvořilo ve společnosti obrovské nerovnosti a ze svobody velké většiny lidí udělalo naprostou formalitu: svobodu buď se prodávat někomu jinému po většinu svého života jako „pracovní síla“, nebo se života vzdát. V reakci na takový stav, kdy soukromé vlastnictví několika málo lidí upíralo nejen stejná práva, ale i důstojné životní podmínky ostatním, prohlásil Proudhon, že „vlastnictví je krádež“.

Američtí individualisté a Pierre-Joseph Proudhon došli k podobným závěrům i pokud jde o alternativy. Nesouhlasili s kapitalistickým monopolem několika jedinců, eventuelně rodin a s jejich nadvládou nad ostatními. Nehodlali však ani obětovat svou svobodu nějakému velkému všeprostupujícímu molochu, kdy by bylo vlastnictví soustředěno v rukou jakoby „všech“ – a ve skutečnosti v anonymních rukou jakési abstraktní bytosti ztělesňující společenský kolektiv a zhmotněné ve vysoce konkrétním a vysoce utlačivém státu. Jeden z amerických individualistů, Josiah Warren, si ostatně prošel i jednou z experimentálních kolonií utopických socialistů (Owenovou New Harmony) a došel ke zkušenosti, že podobné projekty musejí selhat, protože nepočítají s lidskou svobodou. Zakládal proto úspěšnější kolonie, jejichž hlavním principem byla nezávislost každého jedince a vzájemný obchod, ovšem jen pokud má spravedlivé základy.

Američtí autoři i Proudhon dospěli ke zdánlivě paradoxnímu závěru: jestliže velké, monopolní vlastnictví v rukou neprostupné a dědičné oligarchie kapitalistů, občas rozhojňované těmi, na něž se usmálo štěstí, je nepřijatelnou „krádeží“ a základem nesvobody, pak osobní vlastnictví rozšířené na každého člověka může být naopak zárukou jeho svobody a slovy Proudhona „tou nejrevolučnější věcí, jaká existuje“. Toto vlastnictví je tedy zárukou svobody člověka, ten ale zároveň potřebuje pro uspokojení řady svých potřeb společnost. Klíč k této společnosti ovšem představovalo dobrovolné sdružování.

Proudhon proto propojil svůj individualistický ideál se socialismem – ovšem ne státním, ale se socialismem založeným na vzájemné shodě a na družstevnictví. Přední představitel amerických individualistů Benjamin Tucker zase nastínil vizi společnosti založené na směně drobných vlastníků a jejich sdružení. Takto rozsáhlý trh ovšem potřeboval politickou sankci. Tucker ji našel v dobrovolně uzavíraných smlouvách a závazcích a jejich vynucování soudy, které by dále existovaly, ovšem nahradily by stát jako monopol násilí nutící člověka i k věcem, které dobrovolně neslíbil. I tak by se nicméně jednalo o donucující autoritu, která byla pro většinu anarchistů něčím neakceptovatelným. Z přístupu upomínajícího na ten Tuckerův vycházeli v druhé polovině 20. století američtí autoři jako Robert Nozick či Murray Rothbard, usilující o spojení důrazu na soukromé vlastnictví s odstraněním jeho kontroly politickou mocí a jejího nahrazení soukromými „ochrannými agenturami“ vymáhajícími bezpečnost a právo. Ač si pro sebe tito autoři vyreklamovali pojem libertariánství a navzdory tomu, že jsou někdy označováni jako „anarchokapitalisté“, pokládají anarchisté jejich vize za nepřijatelné a protikladné své představě, která je negací donucení a útlaku nejen v politické, ale i v ekonomické a kulturní sféře, přičemž pravicoví libertariáni druhou z nich značně zvětšují (a navíc nevážou vlastnictví na jeho spravedlivé získání) a třetí sféru ignorují.

Pro jiné anarchisty byl individualismus důležitý především v kulturní a filozofické rovině. Obrana suverenity individua před tlaky společnosti, podpora svébytnosti, síly a hrdosti člověka tváří v tvář nivelizujícím tlakům se zdála být dobrou odpovědí na nejrůznější nacionalistické či socialistické kolektivismy, které se po uchopení moci často ukázaly jako totalitarismy, opracovávající lidské jedince k obrazu svému. Důraz na uznání jednotlivce a na respekt k jeho nezávislé aktivitě kladla Emma Goldman a tento akcent spojovala s poukazem na místo a roli menšin ve společnosti. Právě z nich podle ní vždy vycházely nové myšlenky, právě ony stimulovaly společenský pokrok prosazováním zpočátku neochotně přijímaných nových přístupů. Je třeba posilovat tvůrčí nezávislost jedince na společnosti, ne podřazovat lidskou jednotku násilně pod kolektiv.

* * *

Důraz na jedince nevyvážený zřetelem na společnost, tedy tak, jak se projevoval zejména u Stirnera, nebyl pro většinu anarchistů přijatelný. Síla každého jednotlivce měla být jednou, ale nikoli jedinou složkou anarchistického přístupu ke světu. Stoupenci sociálního anarchismu už od Michaila Bakunina v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století sice souhlasili s důrazem na naprostou svobodu každého člověka, brojili ale proti tomu, co u individualistů pokládali za její chybný výklad. Říkali, že nelze vysvětlit jedince jen z jeho jedinečnosti, není izolovanou jednotkou vzkvétající a zároveň uvězněnou za hradbami svého neopakovatelného já. Bakunin zopakoval starou aristotelskou argumentaci o člověku jako tvoru pospolitém, který nemůže existovat mimo hustou síť společenských vazeb, které ho utvářejí, rozvíjejí a podporují, v nichž se uplatňuje a bez kterých jsou on i jeho svoboda nepředstavitelné. Jestliže je třeba bojovat proti jakémukoli pokusu o byť i jen částečné omezování svobody, pak stavění jedince proti společnosti je ve skutečnosti zkreslováním jejich vzájemného vztahu a znamená odpírat člověku nutný předpoklad jeho svobody.

Otázka individualismu přišla znovu na přetřes na mezinárodním anarchistickém setkání v Amsterodamu roku 1907. Errico Malatesta tehdy zdůraznil, že všichni anarchisté jsou individualisté, ovšem existují dva typy individualistů: ti, kdo svou svobodu vnímají v rámci a v souladu se svobodou těch druhých, a ti, kdo usilují prosadit svou svobodu na úkor ostatních: „Individualisté se dělí na dva dosti rozdílné druhy: někteří požadují pro každého lidského jedince, pro sebe stejně jako pro jiné, právo na plný rozvoj – zatímco jiní se starají jen o svou individualitu a nikdy jí neváhají obětovat jiné. Car vší Rusi patří k těm druhým individualistům. My patříme k těm prvním.“