Ať už si čteme noviny, knihy, či se díváme na televizní dokumenty nebo zprávy, vždy je míjíme. Nikoli ale v pozici okrajové, nýbrž klíčové - pravdomluvné. Kdo si dnes umí představit veřejné probírání nějakého netriviálního tématu bez účasti „neutrálního pozorovatele“, odborníka , objektivního kritika, výzkumníka, analytika z toho a toho Ústavu, jedním slovem vědce?

Na jar 2006 som sa rozprávala s Andreou Schmidt z Institute for Anarchist Studies. Zajímalo ma, ako IAS vznikli a ako fungujú. Rozhovor si máte možnosť prečítať v nasledujúcich riadkoch.

Už si presne nepamätám, ako som sa dozvedela o Institute for Anarchist Studies, no nebolo to tak dávno, vzhľadom na to, že funguje už od roku 1996. Jeho hlavnou činnosťou je udeľovanie grantov (alebo grantíkov) pre „radikálnych“ spisovateľov. Počas svojho pôsobenia podporili približne päťdesiat projektov, medzi ktorými boli väčšinou autorské eseje a preklady.

Články o alternativních médiích v minulých číslech A-kontra zpravidla překypovaly optimismem. Nic proti nadšení, bez něj je každá nekomerční aktivita odsouzená k zániku. Ale alternativní média mají i svou prozaičtější stránku. Stránku běžného provozu, dysfunkcí, chyb a zásadních omezení. A o nich to bude tentokrát.

Na sklonku minulého roku vyšla v nakladatelství anglického punkového labelu Cherry Red kniha Iana Glaspera The Day The Country Died s vševysvětlujícím podtitulkem A History of Anarcho Punk 1980 - 1984. Ačkoliv by se po prvním prolistování mohlo zdát, že publikace je svým popisným až encyklopedickým stylem určená pouze fajnšmekrům s hlubokým zájmem o ostrovní hudební scénu, je ve skutečnosti velmi čtivá a vedle výčtu vydaných desek a členů sestav jednotlivých anarchopunkových kapel nabízí i vhled do subkultury jako takové: její politiky, dynamiky i praktického způsobu fungování.

Počátkem tohoto roku vyšel román britského autora Richarda Morgana, který nás přenese do nedaleké budoucnosti roku 2049. Děj se odehrává především v Londýně, kde jsou od sebe pečlivě odděleni ti, co mají, a ti, co ne. „Kultura“ násilí je přítomna na obou stranách. Ve „střežených zónách“ v podobě gangů a ve světě vyšších vrstev jako nelítostný boj o posty.

Dne 1. 2. 2007 se Mladá Fronta Dnes obsáhle věnovala problematice jaderné energetiky. Milan Vodička vysvětloval, proč atomové elektrárny znovu přicházejí do módy a proč se je prý, z nouze, naučíme mít i rádi. Tak třeba Německo, ač ještě před několika lety vůči atomu skeptické, si nyní uvědomilo hrozbu globálního oteplování a také nechce být závislé na ropě z Východu. Proto se teď už tak rychle s jadernou energií rozcházet nechce. Jinými slovy, ze snílků se stali realisté.

Marxismus, který se přednášel na všech vysokých školách v letech padesátých a šedesátých jako tzv. společný základ, byl vysoce ideologická disciplína, která měla systematicky ovlivňovat celé generace vysokoškoláků. Měla je ideově homogenizovat, vytvářet z nich socialistickou inteligenci.

Když jsem na loňské festivalové přehlídce v Jihlavě poprvé viděl Kupředu levá, kupředu pravá absolventky katedry dokumentární tvorby FAMU Lindy Jablonské, výtečně jsem se bavil. A se mnou celý, až po střechu diváky napráskaný sál kina. Groteskní střih a ironická režijní ruka Jablonské si vysloužily i cenu diváků a autoři tak mohli odjet s pocitem zadostiučinění. Atmosféra projekce (mimochodem - jeden z důvodů, proč chodit do kina a ne sledovat filmy jenom v televizi či na počítači) však udělala své snad mnohem víc, než by si Jablonské dokument zasloužil.

„Kdyby přírodní a přirozené bylo racionální, pak by přírodověda plodila přírodu, ethika mravnost, estetika umění, theologie zbožnost atd. Zatím však přírodověda vede k technice, ethika k morálce, tj. k dobrému zdání, estetika k imitaci, tj. k uměleckému řemeslu a průmyslu … krátce, poznání předchází jen techniku,“ píše Josef Šafařík ve svých Sedmi listech Melinovi a vyslovuje tak názor, který rezonuje celou jeho debutantskou knihou, z pochopitelných důvodů postiženou jhem budovatelského zákazu.

Kdy se může potkat americká, sovětská, izraelská a anarchistická vlajka? Jak se demonstruje za smrt svého dědečka? Jsou neonacisté proti americké základně z přesvědčení, nebo jim jen vadí, že není základnou Spojených států neonacistických? Uznávají Autonomní nacionalisté pravost padělaných Rukopisů? Do Drážďan a Berouna jsme v únoru vyrazili nejen proto, abychom odmítli neonacistické demonstrace, ale i proto, abychom našli odpovědi na tyto otázky.

V minulém čísle A-kontra jsem v článku „Hodné rakety“ nastínil historii projektu protiraketového deštníku Spojených států, popsal jejich snahu umístit do východní Evropy součást tohoto systému a pokusil se vyvrátit argumenty zastánců základny na našem území. Od té doby uběhla nedlouhá doba a ta potvrdila mnohá z tvrzení článku a přinesla i další vývoj.

V roce 1991, kdy u některých ze současné redakce A-kontra začínala propukat puberta a zbytek ještě za sebou tahal kačera, stál tento časopis 4 Kčs. Ve druhém čísle lze nalézt omluvu za cenu časopisu. Z dnešního pohledu přímo astronomický výdaj 4 Kčs byl vysvětlován nárůstem cen polygrafických prací a dalšími skutečnostmi. Tehdejší redakce si i zavěštila řkouc, že „4 Kčs, to bude za pár dní cena jednoho lístku na tramvaj“.

Hlavní téma tohoto čísla je vysoce aktuální - věda. Věnují se mu čtyři články. První se zabývá hlavně nedostatky současné západní vědy, druhý rozkrývá vztah vědy se státem a její propojení s obchodní sférou. Následuje příspěvek o vztahu vědy a umění a článek Jiřiny Šiklové o vlivu marxismu na vědecké bádání za minulého režimu. Soukromé firmy vedou války, platí si žoldáky, disponují regulérním vojenským šikem, plynou k nim nemalé finanční sumy, zvyšují si vlastní mocenskou pozici. Nejedná se o anotaci k dosud neznámému románu George Orwella, nýbrž o tvrdou realitu současného Iráku, o které pojednává článek z britských SchNews Armáda na prodej.