Před třemi roky bylo léto poněkud horké. Tedy nemám vůbec na mysli rekordní teploty v pražském Klementinu, ale zásah proti tradičnímu letnímu teknivalu CzechTek. Jednou z postižených stran byli i ti, které policie obvinila, převážně z napadení veřejného činitele. S odstupem se postup policie a státních zástupců ukázal jako ryze účelový. Takový je i příběh Rudofla Sedláčka. Byl zadržen a obviněn po skončeném zásahu. Aktuálním zveřejněním rozhovoru si chceme připomenout nejen rozehnání Czechteku, ale bohužel i tragickou smrt Rudlofa Sedláčka, který zahynul na začátku letošních prázdnin.

Jednou nebo dvakrát v životě jsem potkala příjemného (nebo alespoň snesitelného) policajta. Někdy mají dokonce smysl pro humor: v Samaře (na řece Volze) mají policejního psa, který se jmenuje Yandex (což je nejpopulárnější internetový vyhledavač v Rusku, ještě oblíbenější než Google).

V souvislosti s náhlým „zezelenáním“ mainstreamové politiky v lokálním i globálním měřítku není od věci podívat se, co se děje s podzemním ekologickým hnutím. Prezidenti a ministerští předsedové debatují na konferencích a summitech o globálním oteplování a okázale mluví o potřebě okamžité reakce (s výjimkou vševěda z jednoho nevýznamného státečku, jehož jméno se často plete s Čečenskem, ale to je jiný příběh). Jak se ale stát a jeho represivní složky staví ke konkrétním činům lidí, kterým řečnění nestačí?

John Zerzan bývá označován různě; jedno z označení jsme si vybrali i do titulku článku. Sám o sobě mluví jako o anarchistovi – ale mnozí anarchisté o jeho názorech nechtějí ani slyšet. Jeho postoje vycházejí z hledání cest, které by vedly k překonání ekologické krize – ale většina ekologů a ekologických aktivistů jej bere přinejmenším s rezervou. Jedno je ale jisté. John Zerzan je rozhodně myslitel radikální.

John Zerzan patří mezi výrazné postavy hnutí zelených anarchistů. Hlásí se k primitivismu, odmítá tudíž dějiny a civilizaci jako projevy vykořisťování a odcizení. Napsal několik knih, které se staly klasikou anarchistického enviromentalismu. Zároveň je velkým sympatizantem černých bloků, tedy uskupení anarchistických militantů na protestech proti kapitalistické globalizaci. Jeho názory vyvolávají značnou odezvu; kladnou i zápornou.

Palash computers a Palash production sindicate je anarchistickou alternativou k dnešnímu přístupu státu a korporací k informačním technologiím. Našimi principy jsou především vzájemná pomoc, rovnost a solidarita. Ve světě informačních technologií se stále prosazují produkty velkých nadnárodních korporací v čele s firmami typu Microsoft nebo Google. Zároveň se vlády (respektive jejich tajné služby) snaží kontrolovat proudy informací. Internet tedy přestává být svobodný a začíná být kontrolován.

Londýnskou Tate Modern Gallery navštěvujeme v zimě roku 2006 pouze s matným povědomím o nich. Ani nevíme, že tam zrovna vystavují. O to více nás těší, že v TMG na jejich tvorbu narážíme. Originální kombinací umělecké stránky - včetně hry se slovy - s jízlivě politickým přesahem se jim podařilo vyhnout se prvoplánově angažované umělecké agitce, ale na druhou stranu i bezduché mnohoznačnosti. Udržují si nadhled i přes silnou zaujatost v umělecké sféře, rozšiřují možnosti umělecké a politické aktivity neotřelým způsobem, tají se maskami, jsou vtipné i jedovaté… Guerrilla Girls.

Mnoho z nás se pokouší překládat texty z různých zdrojů - nezávislých médií na internetu, brožurek, zinů, pracujeme na titulcích k filmům a dokumentům, které chceme promítat v rámci našich aktivit. Naším cílem je šířit nezávislé informace, sdílení inspirativních myšlenek, které nás posouvají dál v našem vztahu ke společnosti,podněcování diskuze apod.

I když celý minulý rok spojoval nevídaný řetěz obsazování prázdných budov s cílem vytváření autonomních sociálních center, Helsinky svůj stálý autonomní svobodný prostor dosud nemají. Městské úřady se nás pokoušejí přesvědčit, že hledají příhodné místo, které by nahradilo krátkodobou smlouvu o nájmu Sociálního centra Rajatila. Vzniká však dojem, že ve městě se takové prostory buď nenacházejí, nebo nám úřady prostě nechtějí nic nabídnout. Z pohledu squatterů je situace jasná: buď nám město nabídne nějaké místo, nebo si ho obsadíme sami.

Stačí trocha šelestu v podhradí aby ti s „rozhodovací pravomocí" začali mluvit o utahování šroubů. Staronovým hitem je teď shromažďovací zákon. Po sérii neonacistických pochodů se připravuje jeho novelizace, rozuměj zpřísnění. Není třeba být nácek, aby se měl člověk na pozoru. Nálepka veřejného nepřítele je volně přenositelná a apatik dneška může být zítřejší obětí.

Zkušenost s jinými kempy a volnomyšlenkářskými setkáními ukázala, že je důležité vytvářet prostor, kde se lidé mohou pravidelně setkávat, aby spojili anarchistickou teorii s praxí a společně se bavili. Víme, že časově omezený kemp může působit jako útěk na ostrov. Ale prostřednictvím tohoto kempu vytváříme prostor za hranicemi každodennosti společnosti a umožňujeme prožít si a rozvíjet naše představy o životě bez dominance.

Psát o 1. máji je jak za trest. Buď je sklon splácat oslavný hymnus, anebo zatrpklou truchlohru. Ani jedno není na místě. Užitečné vodítko mi poskytl jeden z redaktorů A-kontra. Na otázku, zda je pro něj 1. máj spíš radost nebo povinnost, odpověděl: Příležitost. Nechme tedy stranou krajní hodnocení a zeptejme se jinak. Byla příležitost využita?

Bukurešť hostila začátkem dubna největší a nejnákladnější summit v historii NATO. Bezdomovci byli vyhnáni z kanálů, potulní psi (kterých je v Rumunsku opravdu spousta) byli odchytáváni a ve městě operovalo 27 000! policistů, vojáků a odstřelovačů. Náklady na pořádání tohoto setkání „důležitých lidí" se pohybovaly v milionech dolarů.

Přišly slunné dny. Ty mladší čekají prázdniny, ti starší zůstávají v háku a až na příliš krátkou dovolenou je nečeká nic. Jestli ji stráví na Slapech, anebo uvidí moře, záleží i na tom, jestli mají dluhy. Právě ony jsou hlavním tématem letního čtení. Řekněte si nahlas jen to slovo: dluh. Zní zaobleně, dutě a čpí nouzí. Prázdnou kapsou. Někoho netrápí, ale většina se jim vyhýbá. Dluh kudlou ucho lechtá. I tak, půlka Čechů někomu dluží. Dluží a musí solit. Když nesolí, musí se dusit. Spravedlnost se spraví a trh utrží.

Jaké může být největší ponížení pro policajta? Když dostane pěstí od transvestity, kterému předtím statečně nasadil želízka a počastoval ho pár nadávkami. Něco takového se stalo před děvatatřiceti lety u newyorského baru Stonewall. Jedna dobře mířená a zasloužená rána do zubů a následné potrestání vzbouřence (jak jinak než zkopáním uniformovanou přesilou) odstartovaly vzpouru místních gayů a leseb proti policejní šikaně.

Když jsem se doslechla o vzniku internetových stránek s prapodivnou adresou www.narodni-bolsevik.org a české politické skupiny hlásící se k ideologii se stejným názvem, nemohla jsem se zbavit pocitu jakéhosi déjà vu. Stačilo se ovšem na zmíněné stránky prokliknout, abych se uklidnila. Ne, svět se nezbláznil. To jen v Levných knihách zase prodávají Limonova.

Z Ruska příliš pozitivních zpráv nepřichází. Buď se mluví o státním utahování šroubů a omezování svobod, anebo o kypícím nacionalismu a xenofobii. O svůj pohled na Rusko se s vámi podělí moskevská aktivistka a antifašistka Maria Rozalská. Za téma první glosy zvolila nástrahy metra. Pokud to půjde, budete její postřehy číst častěji. Není nad info z první ruky.

V noci z 8. na 9. června byla různá místa v Praze polepena samolepkami. Jedná se o zahájení kampaně proti soudobému antikomunismu. Soudobý antikomunismus má svůj začátek, který lze symbolicky datovat právě tvrzeními o tom, že je třeba vyloučit komunisty ze společnosti, „nemluvit s nimi“. Má svůj průběh a své výsledky. Jedním z nich je omezení svobody slova a sdružování zákazem Komunistického svazu mládeže, a to se zdůvodněním, s nímž by bylo možné zakázat nejen tuto problematickou skupinu, ale i jakoukoli podobu socialismu.